Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Ukázky z poezie

Zde si můžete prohlédnout ukázky z tvorby členů klubu. Další ukázky najdete v sekci Seznam členů po kliknutí na jména jednotlivých členů klubu.

 

Vlasta Bakalová                                                                Josef Brož

xxx                                                                                    Buřínsko

Je nedělní ráno                                                                    Osada pestrá jako ledňáček

na návsi ticho drobí rohlík                                                      na větvi stráně nad Mohelkou

ptákům                                                                                čeká a chytá na háček

přicházíš                                                                              slunce a potěr hvězd

prosvětlený básní                                                                  a lunu takhle velkou.

po Ortenovi dědic slova

po květině dědic krásy                                                           A v proudu mysli v nalíčené vrši

po kolébce dědic bolesti                                                        chytám tě já, můj verši.

přicházíš

v mé zahradě vykvetlo slovo

 

Libuše Matysíková                                                                                      Martin Burda

Kaštan                                                                                                            Balancuji

Ohromný silný                                                                                          Balancuji nad propastí osudu,

velebný kaštan                                                                                           tápu ve svých snech a přáních,

obrovské svícny                                                                                            marně čekám v koutě na zázrak,

pompézních květů                                                                                    na tvé něžné já,

lákají                                                                                                  jež z nesnází a splínu mě vyvede

uzdrav se                                                                                               a smutek na srdci mém

pokorou svých dnů                                                                                      v okamžiku ve štěstí promění.

pokorou svých snů                                                                                       V lásku uvěřit mi dá.

a zázrakem pohody

 

Libuše Matysíková                                                              Zdeňka Čechová

Sonet kouzelně mrazivý                                                                             Na křídlech poezie

Dýchá na mne přízrak zimy,                                                                        Člověče postůj,... zastav se,                                                           

poslala mrazík na květy.                                                                               čím zoufaleji chytáš čas,

S nimi chlad a také rýmy.                                                                              tím více Ti uniká.

Opět teplo. Déšť. Na nebi tvarů palety

                                                                                                                           Postůj a rozhlédni se,

Slunečních dnů hned tak nenajdeš.                                                          dopřej své duši vdechnout

Vítr ten s námi laškuje.                                                                                  neuchopitelnou krásu života.

Doprovodem je našich cest,

šlehem nám tváře maluje.                                                                           Odlož své starosti tak,

                                                                                                                            jak odkládáš svůj oděv,

Fučí nám zvolna do komína,                                                                         ukládaje se k spánku.

u krbu máme pohodu.

Rolničkou přihlásí se zima,                                                                          Dovol své mysli

                                                                                                                           odpoutat se od tíhy života,

potáhne zdola nahoru,                                                                                   hrubosti a násilí.

své království sněhu a ledu.

To připraví nás na koledu.                                                                             Vstup do světa snů a fantazie,

                                                                                                                            nezatížen

Zdeňka Čechová                                                                                             ocelovými řetězy každodennosti.

Šťastná planeta slunce

 Neboj se jít                                                                                                      Dopřej své duši ulehčení a očistu,

 za svými cíli                                                                                                      jakou dopřáváš svému tělu,

 a prozáři šeď všedních dnů.                                                                         smývaje pot a prach denního usilování.

 

 Vždyť záře Tvých očí                                                                                       Pojď do světa básníků a pěvců,

 prosluní každý                                                                                                 pošetilých snů, nebeských výšek,

 i ten nejčernějí mrak.                                                                                     něžných dotyků a nekonečných lásek.

 

 Věř tomu,                                                                                                          Naber si plnými doušky

 že především Tvé činy                                                                                    nezměrného bohatství citu, lásky a štěstí,

 Tě přenesou za štěstím.                                                                                je ho tady dostatek pro všechny, jen chtít.

 

 Na tu nejkrásnější planetu,                                                                          Vstup a nech se nést

 planetu štěstí,                                                                                                  na křídlech poezie...

 šťastnou planetu tvého slunce.

 

Karel Dachovský                                                                                             Marta Francová

Volba                                                                                                                  Jaro

Pod křížem na Kalvárii                                                                                    Jaro už dýchlo do pupenů jív

vířila kostka biřiců.                                                                                            vlahý déšť omyl něžné oči laní

                                                                                                                             a jižní vítr s divou vůní moří

Ta kostka víří stále.                                                                                          se žene nad krajem jak na splašeném oři

Jak dopadne?                                                                                                   Slunce je srdce blankytného zvonu

Jsou jen dvě možnosti.                                                                                    jenž volá k zmrtvýchvstání

Ano, nebo ne.

 

Oldřich Damborský                                                                                         Marie Dolistová

Kometa                                                                                                               Vzpomínka na Mělník

Z bílého sněhu jsou bílé lilie,                                                                         Příď času tiše rozřezává hladinu bytí

černě ofrakovaní havrani                                                                                 oddělujíc odžité a neodžité

hrají své skřehotavé pašihe.                                                                           pohlcené a nepohlcené

                                                                                                                              propadlé a nepropadlé

Pašihe na začátku adventu                                                                              potopené a dosud plovoucí

s dirigenty starých topolů                                                                                  Na březích života

spatřily náhle věčnou kometu.                                                                         běžíme s lodí času

                                                                                                                               ke zdymadlu věčnosti

Kometa lásky náhle přeletěla                                                                          Nezastaví, nezakotví

přes vánoční jasná nebesa                                                                              Každého uštve

a zachvěla se nocí srdce i těla.

 

Milada Hnátková                                                                                                Hanka Hosnedlová

Národní divadlo                                                                                                  Vánoční vandr

Národní divadlo                                                                                                   Taje jako vločka

v dřívější době                                                                                                      na horké lidské dlani

sloužilos národu                                                                                                 slůvko co pronesou

a národ tobě                                                                                                         ústa při líbání

 

Dnes ale synové                                                                                                  Bez lesku pozlátek

vnuci tvých vnuků                                                                                                  bez velkých darů

nemají pro tebe                                                                                                    s námi náš Ježíšek

vřelého citu                                                                                                            srovná krok v páru

 

Žebráš si o lásku

na ulici

kol tebe chladně

jdou čeští cizinci

 

Jan Hudousek                                                                             Jaroslava Jáněová

Na rozloučenou se školou                                                             Teď

Ty, stará školo nad soutokem,                                                         Dotěrné mouchy létají,

zítra se za mnou ohlédni!                                                                psi se potkali a hned štěkají,

Tvé pohlazení poslední                                                                  děti běhají, křičí a výskají,

a již budu stát před životem.                                                            jen ptáci pozvolna létají

S otázkou dále půjdu krokem,                                                         a paprsky slunce vychutnávají.

co přinesou mi nové dny?

 

Jsme důvěrní a staří známí –                                                           Regina Veronika Jechová

zde vytvářel se nový svět,                                                                 Nový čas

rozdělen do příkladů, vět                                                                 Tráva je zelená, obrazila jíva

a odměřován hodinami,                                                                  kočičky dávno již se vyklubaly

zde loučil jsi se s pohádkami,                                                          na svět vykoukly do záře slunka

do nichž se nelze vrátit zpět.                                                             paprsky shora síly jim dávají

 

Teď dopředu se musíš dívat                                                            Všechno se budí rodí nový čas

k tomu, co život připravil,                                                                  zvonečky bledulí bílý konvalinek šat

tam jasný měl by být tvůj cíl.                                                             za dveřmi jaro vešlo již dál

Abys co nejvíc mohl zpívat                                                               duše se usmívá a srdce touží milovat

a často zavolat si „vivat“,

abys svůj život plodně žil.                                                                Jara čas vešel dlouho bude zas

                                                                                                  v krajích se rozkládat jak pestrý šál

Proto, má školo nad soutokem,                                                       příroda okřeje živá a mámivá

mé díky za všechny ty dny                                                               obraz ten v duši mé zůstává dál

i zítra za ten poslední,

v němž pokud možno pevným krokem                                                Jaroslava Jáněová

my vykročíme za životem –                                                                                    Vítr

a Ty se ještě ohlédni!                                                                       Vítr lomcuje otevřeným oknem,

                                                                                                    a snaží se něco s sebou vzít,

Věra Kulišová                                                                              nebráním mu,

Zhasni                                                                                         může pár smutných myšlenek

Zhasni...                                                                                       do své velké brašny polapit.

jak zpěvná kantiléna

se nese noční tmou                                                                       Bere je, přibírá i ostatní,

chvění mého těla                                                                           které je lépe nemít,

nech kůží bělostnou                                                                       tak naplní kapsy svého

pokoj zjasnit                                                                                  dlouhého pláště

                                                                                                    a může zas jít.

v symfonii něžných doteků

ať tóny vzdechů zazní                                                                    S myšlenkami se točí a lítá,

v našem duetu                                                                               nikdo mu nesmí do cesty

od staccata                                                                                    vkročit,

přes allegro                                                                                    se vším pak smýká.

fortissimo... forte

až ke konečné slasti                                                                      Když se pak uklidní,

                                                                                                    meluzíně mává,

                                                                                                    myšlenky "vypustí",

                                                                                                    ať si letí,

                                                                                                    konečně radost a klid,

                                                                                                    sláva.

 

Josef Jarolímek                                                                            Marian Kořínek

Mráz                                                                                            Jaro budí básníky

Téměř lačně z náledí                                                                       Jaro budí básníky

seklo tlapou medvědí.                                                                     Uspané zimním spánkem

                                                                                                   Příroda se probouzí

Při myšlence o vdově                                                                      Hladí nás teplým vánkem.

oblízlo prst ledově.

                                                                                                   Zas přiletí vlaštovky

V umanutí zmrzlináře                                                                      Vrátí se z velké dálky

tuhne – tuhne – půvab tváře.                                                            Jaro vchází mezi nás

                                                                                                  Skončí nám dni krátký.

Josef Jiroušek

Stejný názor                                                                                 Podívej se kolem

Vítr dveře otevřel                                                                            Co se tady kolem tebe děje

Láska vstoupila dál                                                                        Slunko svítí hned zas leje.

oči otevřela nám

co chceš ty –                                                                                 Každé srdce roztaje

co chci já –                                                                                    I to nejtvrdší

něhu pozdravit                                                                               Zmizí pláč

ústa políbit                                                                                    Zbude smích.

sladce to odměnit

co chceš ty –                                                                                  Tváře lidí

co chci já –                                                                                    Se smíchem roztáhnou

společná řeč                                                                                  Politiky ať vezme čert

není třeba překládat                                                                        S velkou parádou.

tak to má být

bez rozbrojů žít                                                                               Podívej se kolem

takže lásku                                                                                    Co se tady kolem tebe děje

nesmíme nechat                                                                            Slunko svítí hned zas leje.

nikdy odejít

 

Radka Koláčná                                                                               Jaroslav Kolář

Nejasné kontury nás                                                                        Krásné Vánoce

Prošli jsme,                                                                                    Lehce když nese se krajinou

byli jsme,                                                                                        hlas zvonu a v dálce mizí

dávali jsme se,                                                                                hvězdičky prozařují tmou

dávali jsme si pasti,                                                                          všechno neskutečné – ne cizí

unavovali jsme se,                                                                            

unavovali jsme si nohy,                                                                      vánoční čas jako ryzí

zametali jsme si stopy,                                                                      zlato se třpytí ve větvích

mozek nám ordinoval opium                                                               Stačí jen aby napad sníh

a v slabém deliriu                                                                             a pohoda vánoční

jsme třeba vzkvétali a uvadali                                                                                         

směrem k poznání neznámého                                                           předčí mé skromné přání

osobního bodu                                                                                ať příjemné si užijeme Vánoce

- láska - ještě mohu                                                                          a ve zdraví si můžem přát

                                                                                                      zas po roce                                                                                                 

Věra Kopecká                                                                                  Alena Krtilová

Slev mi                                                                                            Slunečnice

Slev mi                                                                                            Jen kytici úžasných slunečnic!

Cena je příliš vysoká                                                                          Věř mi, že nepřeji si víc.

kratičký let                                                                                        Zastav se, vypni motor auta,

a volný pád                                                                                       pohledem pohlaď pole plné zlata.

 

Slev mi                                                                                            Nezastavíš. Co žene tě vpřed,

alespoň nadechnutí                                                                           že musíš tam být snad ještě dřív, než hned?

mezi verši                                                                                        Workoholik se z tebe stal.

                                                                                                      Pro práci žiješ. A co dál?

Slev mi

ať dozraje                                                                                        Kdybys mi dal kytici slunečnic,

slovo i polibek                                                                                  získal by tím snad mnohem víc.

                                                                                                      Už neumíš se zastavit, neumíš vnímat krásu.

Slev mi                                                                                            Ženeš se. Za čím? Za nekonečnem času?

a já se uzdravím

štěstím                                                                                            Čas je sic nekonečný. Ne ale pro lidi.                                   

                                                                                                      Každý z nás žije jednou. Proč nevidíš,

                                                                                                                 oč okrádáš každého z nás.

                                                                                                      Štěstí se nevrací. Máš peníze. Ne čas.

 

Pavel Kukal                                                                                     Jaroslav Symon

Kumburk                                                                                         Král a kat

Za námi je čas rovnodenní.                                                                 ...pili pivo

V povětří cosi zvláštního.                                                                     hráli kostky

Už po stráni jsou rozhozeny                                                                 král a kat,

pochodně boha lesního.                                                                     kdo prohrál

                                                                                                      sundal šat.

Jdem vzhůru. Cesta se tu stáčí.                                                            

Kamenných kvádrů těžký sen.                                                              Dohráli pak

Bránu si pootevřít stačí,                                                                      opivněni zaměnili halenu.

čas zůstal pro nás uzavřen.                                                                 Rozešli se.

                                                                                                      Nikdo nepoznal tu záměnu.

Stráž není tu a nebdí v noci.

Ze zbroje zůstal pouhý prach.                                                               V katovně teď

Klíč najdeš snadno, bez pomoci                                                           váže si král provaz

ve vlastním srdci na dosah.                                                                 na trůně kat

                                                                                                          rozhoduje o nás.

 

Ludvík Kůs                                                                                       Zdeňka Líbalová

Podzimní rozjímání                                                                            xxx

Mrazivý poryv větru                                                                              Až se čas nachýlí

šlehne do tváře                                                                                  vítr do brázd

suché listy                                                                                        naseje sněhová semena

snáší se na teplou zem                                                                       ta vzklíčí

ve spleti holých větví                                                                            vyženou do závěje

skrývají se spící ptáci.                                                                         a dobu popostrčí

                                                                                                       blíž k Vánocům

Délka stínů ztrácí se v nedohlednu

podivný klid

tíseň do mysli vnáší

nevyřčený stesk

žene slzy do očí

ve spleti černých myšlenek

skrývá se strach ze smrti.

 

Josef Kubias                                                                                     Pavel Malák

Óda na hlínu                                                                                      Věčné ráno

Proč tolik básníků upnulo se k Luně                                                       Kolikrát zapomínám na sex,

Když jednoduchý má jen tvar a žádné vůně?                                             když za ruku mě vedeš do polí.

Proč o hvězdách se vznosně píše                                                           Hluchý a slepý.

Když ony chladně ze své výše                                                                 Kde jsou ty topoly

Věnují nám svit svůj jen

Večer kdy svou vládu končí den?                                                            Nemaje chutě zhýralého starce,

Já raději se držím při zemi.                                                                    přes touhy jak přes kaluže

Vždyť jenom s ní jsme spřízněni                                                             tělo přenesu,

A v ní hledám tu pravou vnitřní krásu.                                                       lehký až lítám

K čemu jsou nám hvězdy, pro okrasu?                                                     k nebesům,

Ta Země, to jsou hory, řeky, lesy,

A hlavně hlína, po které, kdo jí rozumí, ruce vzpíná                                      to neposlouchám zprávy televizí

A rukama hněte ji a dává tvar                                                                  a nečtu bulvár či hradní bláboly.

Neboť již od věků má ten dar                                                                  Jdem spolu milovat se,

Přetvářet tu hnědou masu v potřebné věci,                                                do polí.

V neskonalou krásu.                                                                             Vy! Lehněte si na své gauče

A básník?                                                                                            a v mikrovlnce vařte jídlo

Měl by před hrnčířským kruhem                                                               reklamní,

Jak pod hvězdným zvěrokruhem                                                              měšťáci virtuální.

Stejně zbožně a tiše stát                                                                        Váš konec neklamný.

A stejně hezké verše psát                                                                       Podáš mi v dlaních vodu.

O barvě hlíny, o její vůni,                                                                         Kytici suché trávy na důkaz díků

Právě tak jak o nebeské tůni                                                                   cestou uvážu,

Jak v rukách lidských mění tvar,                                                               či do vlasů Ti vpletu.

Vlastně i ona je nebes dar.                                                                     Tím se ukážu.

A s tvary kouzelnými je dobré žít.                                                               Závistivci a slídilové. Trpaslíci

Do vázy lze kytku dát, z džbánku pít,                                                           softwaru v hlavě nemají.

Dík za to dílo Mistře,                                                                               Nedodáno.

Vřelý dík.                                                                                              Time delete

                                                                                                          Věčné ráno.

 

Aida Líhalová – Legnerová                                                                     Jindra Lírová

Příslib                                                                                                  Bez tebe

Tichý je k ránu dech                                                                                Dny bez tebe navlékám. Doplácí

kdy zdá se stejný sen                                                                              na ně náš snář.

je o stromech                                                                                        Půlnoc se se spánkem vytrácí,

je o cestě                                                                                              dlaně pokládá na polštář.

o světle

a o naději                                                                                              Myšlenky loukou se rozběhly.

A přinese ji den?                                                                                     Proč, když mají se zdát?

Dost možná ano                                                                                      V našich hrách jsme dávno zběhlí.

tu bílou loďku                                                                                          Snad proto dáváš mi mat.

už vypouštějí

 

Jaroslav Schnerch                                                                                  Luboš Skopec

PF 2012                                                                                                 Prosinec

Podezření klíčí ve mně                                                                              černé větve

že Vánoce našlapují                                                                                 nahé paže 

prozpěvuje si to Země                                                                               bezlistý strom k nebi vzpíná

je to pravda                                                                                             do vesmíru

       nebo není?                                                                            v prosbě němé

                                                                                                             ční rukama rozpjatýma

Takže lidi vyberte si

stromky už sní pod nebesy                                                                         prosba větví

duše chumelí plná zpráv                                                                            vzhůru proudí

neděs se Ježíšku                                                                                     v majestátní tiché síle

                                  a buď zdráv!                                                                   noc navlékne

                                                                                                             prstům zkřehlým

                                                                                                             rukavice sněhobílé 

 

Zdeněk Rieger                                                                                          Blanka Štráchalová                                                        

Lehký sonet vzdechu                                                                                 Snídaně v trávě

Myslí už jenom na ni                                                                                   Posnídala jsem

Opuštěn                                                                                                   jemnou vůni květin

žmouláš v dlaních                                                                                      zalitou nachem

zítřejší úsměv smutku                                                                                 červánků

 

Je z lepkavé tmy A studem studí                                                                    Mlhavý odhazuji závoj

Chceš být až tam                                                                                        co na víčkách zbyl

- až tam být u ní                                                                                           po spánku

v okovech jejích cůpků

                                                                                                                Do dlaní

Myslíš ji – Ji! A ze dna zdvíháš                                                                       pár kapek rosy

příkrov své tíhy z nejlehčího ticha                                                                    pro zasněného malíře

v němž se tvá slova rozpadají v prach

                                                                                                                 Prchavou krásu trousí

Odejít chceš A přitulit se                                                                                po bílém papíře

odlehčen vůní její tíže

na řasách ---

 

Svatava Mášová                                                                                         Jaromíra Slezáková

Domovy 2                                                                                                   Až pak…

A máma čeká… Sedí… Ruce v klíně                                                                Až budeš spát, že přijít smím?

Už není pole není zahrada                                                                              V tom čase už  máš vystaráno,

A čas se plouží unyle a líně                                                                             stín z čela sfouknu, do řas políbím

Jen stesk se ze všech koutů přikrádá                                                                tak lehce, že nevzpomeneš ráno.

                                                                                                                  Až budeš snít, snad přijít smím,

Přeletěla by devatery hory                                                                               srdce tvé bolavé hedvábím obváži,

Zatančila si jako zamlada…                                                                            ať s tebou promluví, mu poručím,

V televizi jde láskyplná story –                                                                          krmíš jej sliby a málo si vážíš.

a ona vzpomíná – snad ráda? nerada?                                                             Až ráno vstaneš umyt citem mým,

                                                                                                                  ještě ti s láskou kávu přisladím.

Křik dětí bzukot včel a vůně sena…

A máma čeká… Aspoň na chvíli                                                                       Vratislava Šálková

uvidí v oknech jež jsou otevřená                                                                       xxx

třpytivou krásu křídel motýlích                                                                          Kdesi povlékají peřiny

                                                                                                                  a to bílo na zem sněží,

Vtom rozkvete a zmládne ve vteřině:                                                                  naučíš se nebýt sám,

její syn právě stoupá po pěšině                                                                        bez výkřiku,

                                                                                                                   mezi démanty.

 

Radvan Tůma                                                                                                Ilona Teplohorská

Balada pro můzu                                                                                           Ještě chvilku

Ach, Ty můzo všech básníků,                                                                            Slza stéká po mé tváři,

tuhle pěkně prosím,                                                                                        hned zas mi oči radostí září,

zachovej mi svoji přízeň                                                                                   že tě dnes uvidím – lásko má.

když Tě v srdci nosím.                                                                                     Pokud ty budeš chtít,

                                                                                                                   máš mě mít.

Ať mi v hlavě bez ustání                                                                                   Ještě chviličku, když počkáš,

se myšlenky řinou                                                                                           tak se dočkáš.

z mého pera přelíbezné

jenom verše plynou.                                                                                        Věra Vaďurová

                                                                                                                   Jaro, jaro…

Dej ať náš DRB v každé době                                                                           Zas jaro bláznivě

stále dá se číst,                                                                                              tančí rokenrol i čardáš,

že mi splníš tohle přání                                                                                    zklidní se ve valčíku,

o tom jsem si jist.                                                                                            hýřivé róby odkládá

                                                                                                                    na loukách, u rybníků,

Vždyť i Ty, má lehkonohá,                                                                                  polibky sází do truhlíků.

chceš být pořád čilá,                                                                                         

kdyby ne nás poetiků,                                                                                        Lásky vplétá do pomlázky                                                                            

kde bys asi byla…!                                                                                            pentle naděje váže

                                                                                                                      do ledabylých uzlíků,

Přežvykovat oběžníky,                                                                                          vždyť naděje s láskou

co jdou zleva, zprava,                                                                                          jsou pospolu

vždyť ty váznou lidem v krku,                                                                                 někdy jen

tahle suchá strava.                                                                                             ze zvyku

 

No tak, brzo mě zas navštiv,                                                                                 Zlatým hřebenem paprsků

rád Tě zase zočím,                                                                                             zemi pročesává,

a než přijdeš, tak si zatím                                                                                    vzduch esencemi sytí, omývá,

na vínečko skočím…!                                                                                          krásný originál jara

                                                                                                                       do rámu zasklívá

 

Jan Zeman                                                                                                        Jiří Zubík

Vlahá noc                                                                                                          Na druhý břeh

Vlahá noc, První máj                                                                                            Mé mládí se toulá v lesích,

Teplý vítr z oceánu vál                                                                                           pase kozy na stráni,

Cesta kolem Amerických lomů                                                                               pouští draky pod nebesy,

Byla či nebyla cestičkou domů                                                                                loukám šeptá vyznání.

Jasné nebe plné hvězd

Budilo ve mně divný stesk                                                                                      V řece loví raky, pstruhy,

Pohled na měsíční šmouhu                                                                                   v polích loudí pět peněz,

Vyvolal ve mně zvláštní touhu                                                                                  do pramenů láme duhy,

Když jsme došli k Americe                                                                                      sysly láká do želez.

Mé oči se lesky ještě více

Ó Naďo!                                                                                                               Mé mládí je uzamčeno

                                                                                                                          na tři klíče houslové

                                                                                                                          v rodné chatce se stračenou.

                                                                                                                          Jak se měníš, domove!

 

Renata Přikrylová

Němohra

Splynutí s tichem

souznění s němotou.

 

Slyším volání o pomoc

odpočet času v soudný den.

 

Jsem součástí nekonečna

a krveprolitím keramické sošky

umístěné na nočním stolku.

 

Vnímám se jako ochrnutí páteře

a toužím zaplnit vakuum Tvé hlavy.

 

Můj Bože...

Jsi můj kyvadlový stín.

TOPlist